Sierra Nevada – nejkrásnější túry nejvyšším pohořím Španělska

Horské masivy Sierra Nevada se překvapivě tyčí v rozpálené Andalusii, nedaleko od proslulého města Granada a sotva hodinu jízdy od přeplněného pobřeží Costa del Sol. Se svými vrcholy přesahujícími výšku 3.000 m je Sierra Nevada vyhledávaným cílem horolezců, vysokohorských turistů a v zimě i lyžařů. Jaké túry můžete v Sierra Nevadě podniknout?

Bílé vesnice ve výšce 1.500 m vklíněné mezi horskými štíty jsou světem zcela odlišným od mumraje panujícího na plážích a ve městech na pobřeží. Jsou světem klidu, ticha, zeleně a taky nejlepší španělské šunky. Pohoří křižuje velké množství turistických stezek, záleží jen na vás, kolik máte času a v jaké jste kondici. Vybrala jsem dvě trasy, které vás zaručeně nezklamou.

Nejsnazší přístup do Sierra Nevady vede ze severu, z města Granada, která je vzdálená pouhých 40 km. My jsme si ale vybrali přístup z jihu, z oblasti Alpujarras. Cestu si tím sice prodloužíte o 30 km, ale projíždět po silnici připíchnuté na skalní masivy a přes horské vesnice, jejichž bílé domy ostře kontrastují  s tmavými štíty hor, je nezapomenutelný zážitek, o který byste neměli přijít.

My jsme si jako výchozí bod našich túr vybrali vesničku Capileira, položenou ve výšce 1.440 m ve stínu hory Pico de Veleta.

Z Capileiry do Trevélezu – aneb túra s dechberoucími výhledy do ráje šunky

Jedna z nejhezčích túr, které můžete v Sierra Nevadě podniknout, vede do nejvýše položené vesnice. Přesto není příliš náročná.

Popis túry: Vycházíme kolem 9 hodiny ráno a hned na začátku uděláme chybu a dáváme se špatným směrem. Místo nahoru totiž nelogicky nasadíme rychlý krok z kopce dolů směrem k vesnici Bubión.

Po víc jak kilometru svůj omyl zjistíme, otáčíme se a šlapeme zpátky. Po 40 min jsme zase na stejném místě. Jinak se ale nemusíte bát, cesta je celou dobu dobře značená červeno-bílou značkou a označením GR240.

Začátek túry není úplně jednoduchý, protože prvních 6 km budete jen stoupat, ale terén náročný není. Z Capileiry jdeme první kilometr mírně do kopce po silnici, až dojdeme k vyhlídce Tajos del Ángel. Pod sebou máme obě bílé horské vesnice, Bubión a Capileiru, a kolem nich rozpínající se masivy hor. První a na delší dobu poslední velkolepý výhled. Pak už stoupáme borovicovým lesem strmě vzhůru.

Míjíme velkou vodní nádrž (zřejmě zásobárnu pitné vody, protože celá nádrž je oplocená), kde se nám na krátkou chvíli ukážou okolní hory a údolí, pak už zase mizíme v lese, až se zhruba po hodině a půl vyšplháme k piknikovému místu Hoya del Portillo. Je tady velké parkoviště, až sem se tedy můžete dostat z Capileiry autem. Pro naší túru je to ale nevhodné, protože zpátky se na tohle místo nevrátíte.

Hoya del Portillo může být výchozím bodem pro vaši další túru na Refugio Poqueira, o které vám napíšu dále. My se dál držíme červeno-bílé značky, les začíná řídnout a brzy se před námi otevřou nádherné výhledy. Dosahujeme nejvyššího bodu naší dnešní cesty (2.250 m), jdeme už částečně po sněhu, kolem nás panuje ticho a klid hor, nad námi se ptáci nechávají unášet větrem a v dálce se leskne hladina Středozemního moře. I když je skoro konec listopadu, svítí sluníčko a jsme v tričku. Zkrátka idylka.

Jsme na cestě asi čtyři hodiny a zatím jsme potkali jen 4 lidi, kteří se šli projít kousek od parkoviště. Na planině si dáváme pauzu, fotíme a vysoko k ptákům vysíláme drona. Druhá polovina cesty je pohodovější, většinou jdeme po rovině nebo mírně z kopce přes planiny a horské louky, kocháme se nádhernými výhledy, přecházíme potůčky, pozorujeme stáda kamzíků a líně ležící krávy. Asi 4 km před Trevélezem se přehoupneme přes kopec s výhledem do dalšího údolí a čeká nás docela prudký sestup dolů.

Litujeme turistky, které šlapou proti nám s plnými bágly. Najednou se hluboko pod námi vyloupne malý hřbitov a bílé fasády domů v Trevélezu. Do cíle to máme asi už jen 2 km, ale hloubka pod námi je pořád dost veliká, musíme sejít ještě o 300 výškových metrů.

Ke konci přecházíme řeku Río Chico (naštěstí neteče tolik vody), čeká nás poslední prudký výstup do krátkého kopce a pak už rychlým tempem do vesnice. Nemáme už moc čas si nejvýše položenou španělskou vesnici (1.500 m) projít, zpátky do Capileiry nám totiž jede autobus.

Po túře si dáváme zaslouženou skleničku Rioja v místním tapas baru a do vesnice se vrátíme druhý den autem, protože Trevélez je proslulý výrobou šunky jamón serrano. Na továrnu, sušírnu nebo alespoň prodejnu tady narazíte téměř v každém větším domě. Pokud budete během túry rychlejší, zvládnete prohlídku továrny ještě ten samý den. Zabere vám to necelou hodinu i s ochutnávkou. Jen si hlídejte čas, poslední bus vám jede v 17.30 hod.

Informace o túře

Délka 19 km, 6-7 hodin, trasa byla schůdná i v listopadu. První polovina cesty se jde sice jen do kopce, ale výstup zvládnete, většinou se jde po široké cestě. Druhá polovina cesty je s nepřekonatelnými výhledy.

Sierra Nevada Španělsko

Z Trevélezu jezdí zpátky do Capileiry autobus. Stihnout můžete ten v 16.00 hod nebo jako my poslední v 17.30 hod. Časy si raději ověřte na stránkách dopravce. Jízdenka stojí 1,87 EUR, cesta busem trvá 45 min a užijete si i výhledy. Celá cesta je velmi dobře značená červeno-bílou značkou, zabloudit určitě nemůžete.

Z Capileiry na Refugio Poquiera – aneb jak jsme nedorazili do cíle

Další oblíbený trek na horskou chatu Refugio Poquiera ve výšce 2.500 m, která je otevřená celoročně a můžete na ní i přespat (12 EUR). Z chaty se pak dá pokračovat na nejvyšší horu Sierra Nevady, Mulhacén (3.360 m).

Z Capileiry se sem dostanete dvěma způsoby – přes Hoya del Portillo (dojedete sem pohodlně autem – viz předchozí túra) nebo přes elektrárnu La Cebadilla. My jsme zvolili druhou možnost.

První tři kilometry si můžete urychlit a až k vodní elektrárně v La Cebadilla dojet autem. Nevede sem sice asfaltka, ale jen zpevněná silnice s několika výmoly, takže budete muset jet opatrně, ale dokážete to projet (pokud bude sníh, sjízdnost cesty i předem ověřte).

Popis túry: Počasí nám bohužel nepřeje, protože už od rána fouká hrozně silný vítr, na terase penzionu lítá nábytek, vichr lomcuje okny a vypadá to, že se venku žení všichni španělští čerti. Nikam se nám nechce, nakonec se ale v 11 hod odhodláme a vyrazíme. Už z vesnice jdeme pěšky, cestu si autem nezkrátíme, protože máme půjčené Punto a s ním by nás vítr odnesl. Podle paní domácí to máme na chatu 3 hodiny. To nás ale hodně přecenila.

Z Capileiry nás čeká prudký výstup, což v kombinaci s vichrem není ideální začátek a po pár desítkách metrů přemýšlíme, že se radši otočíme. Chvílemi totiž ani není možné jít kvůli větru dál. Potkáváme dvě holčiny, které měly stejně bláznivý nápad jako my, což nás trochu povzbudí a pokračujeme. Cesta se brzy narovná a první tři kilometry zdoláme asi za necelou hodinu.

Dojdeme do opuštěné vesnice La Cebadilla. Na jejím konci stojí funkční vodní elektrárna. U elektrárny přejdeme most a pokračujeme vpravo ostrým výstupem. Stoupání nás až do konce téměř neopustí. Cesta je chvíli širší kamenitá, pak se zužuje, prochází po pastvinách, kde jsou dvě farmy, ale kromě jednoho pasáka nepotkáváme ani nohu. Vystoupáme do výšky 1.700 m až k místu zvanému Cortijo del Naute, a pak pomalu scházíme dolů k řece Río Naute.

Přecházíme první most a chvíli pokračujeme podél pravého břehu řeky, po pár stech metrem musíme přejít docela široký potok ústící do Río Naute, přes který ale nevede most a teče dost vody, takže můj kluk hází do vody kameny, aby vyrobil brod. Přecházíme skoro suchou nohou. Na pastvině se pasou krávy s pěknými rohy a nevypadají zrovna přátelsky, jedna se k nám i rozběhne, takže mám docela nahnáno, nakonec nás ale nechávají být.

Za chvíli se vracíme přes další most na levý břeh řeky Naute. Teď už jsme ve výšce 1.800 m, pořád hrozně fouká vítr a výšlap začíná být dost namáhavý. Musíme přejít ještě dvě řeky – Río Veleta a Río Mulhacén. Pod námi se rozprostírá rokle Barranco Peñon Grande a Peñon Gordo, nad námi se tyčí skoro třítisícové vrcholky hor. V tomto okamžiku začíná nejhorší část túry.

Podle navigace nám zbývají poslední dva kilometry, ale musíme zdolat ještě 600 m převýšení. Je půl třetí odpoledne, síly nám docházejí, vítr je náš velký nepřítel, chatu stále ještě nevidíme a za necelé čtyři hodiny bude tma. Musíme se rozhodnout, co dál. Dohání nás dvě holčiny z rána, tak se jich ptáme, jestli budou na chatě spát. Prý ne. To nám znovu dodá sílu, takže ještě kus stoupáme, ale další výšlap už nezvládám, takže se smíříme s tím, že na chatu nedojdeme a ve tři odpoledne se otáčíme na cestu zpátky.

Holky taky brzy pochopí, že nemá smysl pokoušet štěstí, a při zpáteční cestě nás znovu dohánějí, když při odpočinku vypouštíme drona. Pokud byste pokračovali dál, došli byste k místu Cortijo de Las Tomas, ve výšce 2.200 m přejdete další řeku Peñon Negro a odtud už byste měli mít chatu na dohled, ale pořád ještě 200 výškových metrů nad vámi.

My jdeme stejnou cestou dolů a chvilku před šestou hodinou, akorát se západem slunce, jsme zpátky v Capileiře. Tak třeba někdy jindy. Pokud k chatě někdy dorazíte, napište mi, jestli to stálo za to. 

Informace o túře

Délka 20 km (cca 6 km si můžete zkrátit, pokud pojedete autem k elektrárně), výšlap k chatě zabere 4-5 hodin, zpátky budete rychlejší. Až do 1.900 m sníh nebyl (listopad), ale podle kamery z chaty nahoře byl. Trek je poměrně náročný, musíte zdolat převýšení 1.100 m, cesta je značená žluto-bílou značkou a názvem „Ruta Acequias del Poqueira“.