Drama na Islandu
Na Islandu můžete zažít velká dobrodružství. Vydat se tam v půlce března má svoje výhody – nejsou tam turisti, když budete mít štěstí, uvidíte polární záři a můžete si prohřívat zmrzlé tělo v horkých pramenech a kochat se přitom zimní ledovou krajinou. Má to ale i jednu menší nevýhodu – počasí se může změnit, jako když lusknete prstem a z krásného prosluněného dne se vyklube sněhová vánice, ve které není vidět na krok.
Obsah článku
Navnadění a nepřipravení
Byli jsme na Islandu 2 dny, navnadění sluníčkem a teplotou okolo nuly. Fascinující příroda, sněhu tak akorát a ten vzduch! Parádní počasí na objetí ostrova kolem dokola. Naše plány ale hodně rychle ztroskotaly. Věděli jsme, že pod stanem spát nebudeme, takže jsme ani nekupovali žádné zásoby jídla, ze kterých bychom si vařili. Jen malé svačiny na trek přes den. Spoléhali jsme se na to, že se večer najíme v nějaké místní hospůdce nebo si cestou koupíme něco v obchodě. No člověk míní… Třetí den ráno jsme za krásného počasí vyrazili na trek u ledovce Vatnajökull, nikde ani noha, paráda. Ledovec byl úchvatný, vodopád Svartifoss dech beroucí. Když jsme se odpoledne vrátili k autu, nebe začínalo mít temnou barvu, ale moc jsme tomu nevěnovali pozornost.
Vystrašená
Zasedla jsem za volant a vyrazili jsme. Ubytování jsme žádné neměli, chtěli jsme najít něco cestou jako vždycky. Ujeli jsme sotva pár kilometrů, když začal padat sníh. Mírné sněžení se během pěti minut změnilo v příšernou vánici, vichr nám tak mlátil do auta, že nám to zadní kola začalo stahovat doprava do příkopu a byla taková mlha, že bylo vidět sotva na metr. Nejdřív to bylo celkem vtipný, takže to můj kluk fotil a filmoval, ale pak už to přestala být sranda a já chytila nervy. Neviděla jsem nic, auto jsem nedokázala ovládat (holt blondýna za volantem). Takže jsem ho seřvala, ať laskavě přestane fotit a kouká něco dělat. Co by asi tak mohl dělat, že? Poručit větru a sněhu? My holky jsme prostě někdy trochu hysterky. Teda já určitě. Aspoň jsme se v řízení vyměnili a pomalu se zase rozjeli. Vánice byla čím dál horší. Mlhovky byly samozřejmě k ničemu, takže jsme troubili, aby o nás ostatní věděli a nenabourali do nás. Neměli jsme přehled, kde jsme a kolik jsme ujeli. Každých 10 metrů bylo jak 20 kilometrů. Cestou jsme potkali pár aut, která měla pneumatiky pomalu ke střeše našeho auta. Jela si v pohodě. Pak jsme potkali zoufalce, jako my v normálních autech, a bylo nám jasné, kdo v nich sedí. Turisti. Vítejte na Islandu.
Hořká radost
Nevím, jak dlouho jsme jeli, ale přišlo mi to jako věčnost. Věděli jsme, že na silnici zůstat nemůžeme, nebylo to bezpečné. Najednou jsme v mlze vlevo viděli odbočku a nějaké obrysy. Rychle jsme zahnuli. Ukázalo se, že je to benzínka a stojí tam dvě auta. Už jsme se radovali. Vylezli jsme ven, snažili se překonat odpor větru a dostat se dovnitř. Byla zavřená. Už asi pár let, podle toho, jak vypadala. Radost vystřídalo zklamání. Ostatní auta byli turisti, kteří tam taky uvízli. Vrátili jsme se do auta a řekli si, že počkáme, až vánice přejde. Nepřešla ani po čtyřech hodinách. Vichr nám s menšími přestávkami lomcoval autem, pití docházelo, byli jsme bez jídla a s vidinou, že noc strávíme v autě na parkovišti. Mimochodem, holky, zkoušely jste si někdy ve vánici dojít na záchod? Nevěděli jsme vůbec, kde přesně jsme a jak daleko je nejbližší vesnice nebo aspoň jediný dům. Mezitím se na parkovišti vystřídala další auta a začalo se stmívat. Do stále temnější mlhy a neutichající vánice odjelo i poslední auto a my jsme se museli rozhodnout, co dál. Já chtěla zůstat, protože jsem se bála, můj kluk chtěl odjet.
Záchrana
Vyrazili jsme zpátky, odkud jsme přijeli. Ujeli jsme sotva 200 m a míjeli jsme auto v příkopu. I když sami v nouzi, můj kluk zastavil, protože to je dobrák od kosti a vždycky si ví rady. Zjistili jsme, že to je auto, co vedle nás stálo na benzínce. Uvnitř seděl pár mladých Japonců. Byli vykulení víc než já a chtěli pomoct. Neměli telefon (trochu divný na Japonce), byli dezorientovaní a nevěděli, co mají dělat. Nasedli k nám do auta, půjčili jsme jim mobil, aby si zavolali pro pomoc. Nikdo neměl čas, všichni už zachraňovali někoho jiného. Slíbili jim ale, že někdo dorazí, ať čekají. My ale čekat nemohli, už byla skoro tma a my pořád nevěděli, jak daleko je nějaká civilizace. Bylo to blbý, ale museli jsme je vypakovat z auta a jet dál. Štěstí nám konečně přálo a po chvíli jízdy byla odbočka doprava, které jsme si předtím vůbec nevšimli. Riskli jsme to a jeli tam. Z mlhy vystoupil obrys domu a vedle další. Byla jsem ráda, že jsme zachránění před venkovní apokalypsou (aspoň v tu chvíli mi to tak venku připadalo) a pro tentokrát jsme zvítězili. Zaklepali jsme na první dveře a vešli. Stáli jsme rovnou v obýváku plném asi 15 lidí, kteří jedli, pili a překřikovali se ve vyprávění. Zeptali jsme se, jestli by neměli volný pokoj na přespání. Vyvedli nás z omylu, že oni jsou turisti jako my a náhodou tam taky našli útočiště. Poslali nás o patro výš za domácí. Měla poslední špeluňku s jednou postelí za 2tis na noc, ale brali jsme jí všemi deseti. Pomalu jsme rozmrzli a došlo nám, že kromě sušenek nemáme co jíst. Znovu jsme šli za domácí, jestli by nám nedala něco malého k večeři, že jí to zaplatíme. Řekla, že nemá, a dala nám dva pytlíky čaje. Snědli jsme sušenky, vypili čaj a šli hned spát, abychom hlad zaspali.
Neočekávané překvapení
Ráno domácí udělala obrovskou snídani, kde bylo všechno, na co si vzpomenete. Nic takového jsme nečekali, když nám večer řekla, že nic nemá. Prostě už večer nechtěla řešit turisty, kteří přijedou na Island nepřipravení. Byla to holt naše blbost. Po snídani jsme vylezli ven a nestačili se divit. Modré nebe, krásná planina a výhledy. Před domem stálo stejné auto, jako jsme měli z půjčovny my, ale nabourané. Hrklo v nás. Naštěstí (pro nás) jsme zjistili, že bylo chlápka, co bydlel s námi v domě, včera do něj ve vánici někdo zezadu naboural a zrušil mu půlku auta. Čekal na odtah a nové auto z půjčovny. Nakonec jsme přece jen měli kliku. Chvíli jsme se tam ještě kochali a vyprávěli si s ostatními zážitky ze včerejšího odpoledne, když z domu od naproti vyšel mladý japonský pár, který jsme ve vánici „zachránili“. Ještě jednou nám děkovali, říkali, že na odtah čekali přes dvě hodiny a pak je dovezli ubytovat se vedle nás. Island je zkrátka malý.
Jeden by si myslel, že se ze včerejšího zážitku ponaučíme. Neponaučili. Bylo zase krásně a my dychtivě vyrazili vstříc novým dobrodružstvím. A opět nás Island zaskočil a trolové se spikli proti nám. Ale o tom zas až někdy příště.
Na závěr jedna rada pro vás – pokud pojedete v zimě na Island, půjčte si hodně velký auto, nebo mějte hodně velký zásoby jídla. Nikde nevíte, kde během dne skončíte.
Byli jste někdy na cestách nepřipravení jako my? A co vás zaskočilo? Těším se na vaše komentáře.
Sopky, lávová pole, gejzíry, vodopády, ledovcová jezera, planiny, černé pláže, skály, hory, horké prameny, polární záře, sníh a sluníčko. To všechno si na Islandu můžete užít. Pokud vám plány nepřekazí sněhová bouře. Cestovat na Island ...
Více zde
