Orlické hory – 3 tipy na pěší túry

Slyšeli už jste někdy o vousatém Rampušákovi a půvabné princezně Kačence? Že ne? Pak se musíte vydat do Orlických hor. Narazíte na ně totiž všude, stejně jako na jarní louky poseté bledulemi a devětsilem, zachovalé roubené chaloupky, rozsáhlé lesy a pastviny i někdejší pohraniční opevnění.

Orlické hory jsou známé hlavně jako oblast zimních sportů. Ale i ti, kteří rádi prozkoumávají krásy naší země pěšky, si přijdou na své. Najdete tady nepřeberné množství turistických tras a je těžké se pro tu kterou rozhodnout. Mám proto pro vás tipy na 3 trasy, které jsem sama prošla a při kterých poznáte hlavní lákadla tohoto krásného kraje. Jako východisko jsem si zvolila Deštné v Orlických horách, jedno z nejznámějších středisek. Masového turismu se ale bát nemusíte. Na celodenní výlet se dobře vybavte jídlem a pitím, protože turistické občerstvovací boudy tady moc nejsou.

Přes Šerlich na Velkou Deštnou (13 km)

Začínáme na parkovišti Šerlišský mlýn a vyrážíme po modré turistické značce lesem směr Šerlich – Masarykova chata. První etapa je celou dobu do kopce, ale měří jen 1,5 km a není to žádný náročný trhák. Vystoupáme o necelých 150 výškových metrů. Na vrcholu Šerlichu v nadmořské výšce 1.019 m stojí Masarykova chata. Ta je v provozu po celý rok, můžete se v ní ubytovat i najíst. Od chaty se kocháme výhledy do Čech i Polska. Pár desítek metrů odtud totiž vede polská hranice a hned za ní polský lyžařský areál Zieleniec se sedačkovými lanovkami a vleky.

Dál pokračujeme po červené značené jako Hřebenovka – Jiráskova stezka směr Velká Deštná. Tenhle úsek měří kolem 3,5 km, vede převážně lesem nebo otevřeným horským terénem. Cesta po hřebenech je pohodová a nenáročná. V zimě nebo z jara tady může být rušno, protože cesta je udržovaná jako magistrála pro běžkaře. Po hodině přicházíme na rozcestí a v nově (2020) zrekonstruovaném kiosku si dáváme jarní svařák. Odtud už je to jenom co by kamenem dohodil na nejvyšší vrchol Orlických hor, Velkou Deštnou (1.115 m).

Stoupáme na 19 m vysokou dřevěnou rozhlednu, která byla otevřena na podzim 2019 a užíváme si výhledy na Rychnovsko, polské Stolové hory a Krkonoše. Z vrcholu jdeme dolů po zelené. Jsou to jenom 2 km. Kdo by si chtěl cestu prodloužit, může pokračovat po červené hřebenovce a pak se napojit na modrou (4 km). Obě trasy vedou na parkoviště v Luisině údolí. Odtud se vydáváme lesem po modré a divokým údolím malého potoka dojdeme do Deštné. Část trasy vede i po naučné Kačenčině pohádkové stezce, která je hlavně pro děti. Po 2 km jsme ve městě, zůstáváme na modré a začínáme prudce stoupat. Čeká nás závěrečná asi 3,5 km dlouhá etapa převážně lesem, který je z jara plný bledulí a také předválečných řopíků. Po celkových zhruba 15 km jsme v cíli.

Tip: Na trasu je možné nastoupit kdekoliv a jít kterýmkoliv směrem. Parkoviště je v Deštné, u Šerlišškého mlýna, na Šerlichu a v Luisině údolí. Část cesty si můžete zkrátit tím, že se z Deštné vyvezete na Šerlich autobusem.

Ke Kunštátské kapli (9 km)

Osamocená barokní Kunštátská kaple je jednou z ikon Orlických hor. Byla postavena v 18. století v nadmořské výšce 1.035 m jako místo sloužící bohoslužbě dřevařských dělníků. Původní dřevěná stavba byla o století později nahrazena kamennou a tuto podobu si zachovala dodnes, i když byla postupně devastována. Její obnova začala až od roku 2000. Kaple stojí přímo na Jiráskově (červené) stezce a obklopují ji rašeliniště a slatinné louky. Je několik možností, jak se k ní dostat. My jsme po pravdě řečeno zvolili tu nejjednodušší.

Autem jsme ze Zdobnice vyjeli po malé asfaltové cestě na parkoviště Pod Homolí – Bunkrovka (950 m n.m.), kde silnice končí. Tady se napojujeme na červenou Hřebenovku – Jiráskovu cestu, která nás dovede až ke kapli. Cesta není náročná, vede lesem nebo otevřeným terénem, takže si užíváme výhledy na okolí. Ještě na konci dubna je tady dost sněhu, místy zapadáváme až po kolena. Přechod hřebenů v zimních měsících bude určitě náročný a bude vyžadovat sněžnice. Máme před sebou sice jen 3,5 km, ale kvůli sněhu a podmáčeným rašeliništím jdeme pomalu. Nikde není ani živáčka, užíváme si jen švitoření ptáků, kteří se pomalu probouzejí z dlouhé zimy. Z čista jasna zazáří mezi horskými borovicemi bílá kaple kruhového půdorysu se šindelovou střechou. Výhledy odtud sice žádné nejsou, ale kapli obklopuje chráněné území rašelinišť se smrčinou a nabývá tak nádech tajemna. Po oddechu pokračujeme dál po červené až na Pěticestí, kde by měl být kiosek, ale v době naší návštěvy je zavřený. Odtud se po cyklostezce č. 4071 (také běžkařská cesta) vracíme na parkoviště Pod Homolí a zarovnáváme dnešní túru na 10 km.

Tip: Na parkoviště Pod Homolí se budete v zimních měsících dostávat velmi obtížně a moc vám tuhle variantu nedoporučuji. Ke kapli můžete vyrazit i ze Zdobnice po žluté, z Orlického Záhoří po zelené a modré (vede sice přes parkoviště Pod Homolí, ale z téhle strany se tam autem nedostanete) nebo z parkoviště na Mezivrší po Jiráskově červené. Na Mezivrší dojedete i autobusem. Půjdete-li ze Zdobnice nebo Orlického Záhoří,  připravte se na dlouhé a náročné stoupání.

Z Neratova na rozhlednu Annu a k pevnosti Hanička (16 km)

Kdo by alespoň z fotek neznal místo, které u nás nemá obdoby? Významný poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie se skleněnou střechou v Neratově dnes navštěvují tisíce věřících i nevěřících ročně. My poměrně obtížně zaparkujeme kousek od kostela (je neděle ráno a přijíždí sem dost lidí) a rovnou se vydáváme po žluté směr Mezivrší – rozcestí. Procházíme celým Neratovem a obdivujeme krásné roubené chaloupky a statky posazené uprostřed luk s nádhernými výhledy. Bublající potůčky jsou obklopené kvetoucími bledulemi.

Nad Neratovem se na nějakou dobu rozloučíme s výhledy a zmizíme na lesní cestu. Máme před sebou asi 5,5 km, skoro celou dobu z Neratova stoupáme, ale cesta není náročná. Sem tam mineme nějakou roubenku zapadlou v lese, ale jinak si připadáme jak na konci světa. Dorazíme na velké parkoviště Mezivrší – rozcestí (lze sem dojet i autobusem) a opět se napojujeme na červenou Jiráskovu Hřebenovku směr Anenský vrch – vyhlídka. Jestli jste milovníci válečné historie, budete tady nadšení. Různé bunkry se nacházejí skoro na každém kroku. Kromě klasických řopíků zastavujeme u pěchotního srubu R-S 88 Mlází na Mezivrší, velmi dobře zachovalého pěchotního srubu R-S 87 Průsek, který nabízí i prohlídky s výkladem, nebo pěchotního srub R-S 86 U Paseky.

Po 2,5 km přicházíme k rozhledně Anna na Anenském vrchu. Ani tady se bunkrů nezbavíte. Z jedné strany rozhledny stojí pěchotní srub R-S 85 Anna a z druhé pěchotní srub R-S 84 Arnošt. Já radši po 65 schodech stoupám na dřevěnou rozhlednu z roku 2010 s 360 stupňovým výhledem na Orlické hory a Rychnovsko. Pak pokračujeme po červené dalších 3,5 km až k pevnosti Hanička. Cesta je shodná s naučnou stezkou Opevnění Rokytnicka, takže opět míjíme spoustu dalších válečných opevnění. Pevnost Hanička uprostřed lesů je jednou z největších u nás. Patří k ní i obrovský dělostřelecký srub R-H-S 79 Na mýtině. Hanička nabízí i prohlídky s výkladem. Pokud by vás to zajímalo, podívejte se na aktuální otevírací dobu. Od prosince do března je zcela uzavřena, hlavní sezóna pak začíná v květnu.

My procházíme jenom kolem, protože je zavřeno a za další kilometr už se napojujeme na modrou, po které se lesem vracíme do Neratova. Dnešní okruh s různými odbočkami k bunkrům má 20 km. Neratov už je k večeru prázdný a máme tak klid na návštěvu ikonického kostela. Po schodišti ve věži vystoupáme až do nevyšších útrob budovy, pověstnou skleněnou střechou pozorujeme letící mraky a paprsky zapadajícího Slunce a obdivujeme lidské snažení, díky kterému kostel povstal téměř z popela. Máme to ale krásné zakončení dnešního dne.

Tip: Kostel v Neratově nikdy nezavírá. Omezená je pouze otevírací doba věží. Kousek od kostela v zatáčce u silnice se můžete posilnit v místní hospůdce. Funguje v chráněném režimu, kdy v kuchyni i při obsluze pracují lidé s postižením. Kromě různých dobrot v hospodě ochutnáte i pivo z místního pivovaru. Je nepasterizované a nefiltrované. Hospoda je otevřená každý den kromě pondělí od 11 do 20 hod.

A jak že to tedy je s tím Rampušákem a Kačenkou? Jsou to pohádkoví ochránci Orlických hor. Vousatý Rampušák je přítelem lyžařů a horské služby, má na starost počasí a kraluje v zimě. Na jejím konci sjede na dlouhých dřevěných lyžích z hor a předá vládu krásné a spravedlivé Kačence. Ta poctivým a chudým pomáhá, povaleče a nepoctivce trestá. O přízeň Kačenky se kdysi ucházel i Krakonoš, ale nepochodil a musel se vrátit do sousedních Krkonoš sám. Na bájnou pověst dneska navazuje tradiční slavnost v maskách, která se koná v Deštném koncem března, kdy Rampušák sjíždí z hor a loučí se se zimní sezónou. A na závěr vám dám jednu radu. Až vyrazíte do Orlických hor, nezapomeňte se řídit jedním z Kačenčiných pravidel: Každý pocestný by měl při návštěvách šenků a jiných kvelbů podobných dodržovati rčení pohádkového dědečka: chovej se jako člověk a pij jako dobytek. Ten ví, kdy má dost.