2 dny v Národním parku Vashlovani

Národní park Vashlovani je divoká a odlehlá oblast na jihovýchodě Gruzie u hranic s Azerbajdžánem. Název parku je odvozen z gruzínského slova pro jabloně a odkazuje na mnoho ovocných stromů a divokých pistácií, které v parku rostou a díky nimž vypadá jako obrovský divoký sad. Na jaře zelená, v létě vyschlá polopouštní oblast, známá svými kaňony, skalnatými útvary a bohatou faunou a flórou, je naprosto odlišná od zbytku Gruzie. Nebudete litovat, pokud si do „gruzínské Afriky“ uděláte výlet.

Hned na začátek musím říct, že návštěva Vashlovani není úplně jednoduchá. Je to rozlehlá a opuštěná oblast, ve které je sice pár značených stezek pro pěší, ale budete-li chtít vidět hlavní krásy a zajímavosti parku, neobejdete se bez vlastního auta s pohonem 4×4 a velmi dobrou navigací. Druhou možností je vydat se sem s organizovanou túrou jako my. Tak jak nemám organizované „zájezdy“ ráda a vyhýbám se jim, tak tentokrát to můžu jen doporučit. Vyrazíte v malé skupině 2 až 6 lidí pohodlným terénním autem s vlastním řidičem a průvodcem, který vás vezme mimo značené trasy a ukáže zvířata a rostliny, kterých byste si sami ani nevšimli. Mimo to zastaví, kdekoliv budete chtít. Na gruzínské poměry to sice není levná záležitost, ale stojí to za to.

Výchozím bodem pro poznávání parku je vesnice Dedopliscqaro, kde sice není nic zajímavého, ale musíte se zde zaregistrovat v návštěvnickém a administrativním centru. Vstup do parku je zdarma a registrace je jen formalita, ale povolení ke vstupu do parku budete potřebovat zejména v případě, budete-li chtít jet až k hranicím s Azerbajdžánem do údolí řeky Alazani. V návštěvnickém centru vám také pomůžou s organizací návštěvy, pokud nemáte vlastní auto, nebo vám ukáží jednotlivá místa a trasy, kam se můžete vydat sami.

1. den

Dopoledne mezi 10-11 h se registrujeme v návštěvnickém centru, kde nás vyzvedává náš řidič a průvodce. Autem zamíříme ke 4 km vzdálené pevnosti Khornabuji (někdy známé pod jménem Pevnost královny Tamary), která byla postavená pravděpodobně na konci 1. tisíciletí př.n.l., nicméně první dochované písemné záznamy pocházejí z 5. století n.l. Dnes vysoko na skále v nadmořské výšce 800 m nacházíme už jen pozůstatky této pevnosti a vrtá nám hlavou, jak mohla být postavena na tak strmém vrcholu. Po krátkém, ale o to prudším výšlapu nás ohromí výhled na údolí řeky Alazani až k Azerbajdžánu.

Po prohlídce pevnosti míříme 70 km na jihovýchod od Dedopliscqaro, kde začíná chráněná oblast parku. Park protínají dvě značené prašné cesty, ale pokud budete mít dobrého řidiče a průvodce jako my, vezmou vás mimo ně do míst, kam se obvykle nejezdí a která byste sami nenašli. Lány kukuřičných a obilných polí pozvolna ustupují stepi, skalám a kaňonům. Po asi 3 hodinách jízdy dorazíme do údolí Pantishara, ve kterém je postaveno mnoho ptačích hnízd, a proto se toto místo nazývá „Mertchlebis Kalaki“ (město vlaštovek). Pod hnízdy bývá hodně hladových a hlavně jedovatých hadů, kteří číhají, jestli mláďata nevypadnou z hnízda. Průvodce nás varuje, ať dáváme dobrý pozor na to, kam šlapeme a do okolí hnízd se radši nepřibližujeme. Údolí bývalo před mnoha miliony let mořským dnem a dnes tady ve skalách můžeme pozorovat zkamenělé fragmenty tropických rostlin, mušlí a mořských sedimentů. Cestou parkem máme spoustu příležitostí k zastávkám a pozorování místní fauny a flóry. Jedním z takových míst je třeba Bear Canyon nebo Usakhelo. Během naší návštěvy (půlka června) už je moc velké vedro, takže máme štěstí jen ptáky, ale jinak se v oblasti pohybují gazely, vlci, medvědi nebo hyeny a v zimě a na jaře obrovská stáda ovcí, která se na léto stěhují do horské oblasti Tušetie. V každé roční době můžete obdivovat stromy divokých pistácií, které se průměrně „dožívají“ 500 let, některé z nich jsou staré i 1000 let a jejich dřevo je tvrdé jak železo. Na jaře tady taky kvete spousta dalších stromů a květin.

Na konci prvního dne dorazíme k azerbajdžánské hranici, kde nás i zkontroluje policejní hlídka, a i když máme všechny doklady v pořádku, dlouho diskutují s naším průvodcem a znovu všem kontrolují pasy. Nakonec nás ale pustí, autem přejedeme malou říčku a po půl hodině jízdy úzkým kaňonem dorazíme do místa zvaného Mijniskure na břehu řeky Alazani. Je to sice zapomenuté místo na konci světa, kde není ani mobilní signál, ale správa parku tady postavila několik dřevěných bungalovů s elektřinou a sprchou, ve kterých můžeme nocovat. Pokud pojedete po vlastní ose, požádejte v návštěvnickém centru, aby vám udělali rezervaci bungalovu. Jinak si tu můžete rozložit stan nebo přespat v autě.

Vashlovani

Vashlovani

2. den

Mijniskure je ukryto v údolí řeky, kolem které se rozprostírají pískovcové skály. Brzy ráno máme možnost na jednu z nich vyšplhat a naskytne se nám neskutečný výhled. Protože se nacházíme na hranicích, oblastí pravidelně procházejí vojenské ozbrojené hlídky. Obzvlášť v létě, když je 50 stupňů, to musí být neskutečná dřina. Po asi hodinové túře se vracíme do základního tábora k řece, kde se koupeme a snídáme. Jen pozor, abyste nedoplavali do Azerbajdžánu.

Vashlovani

Pak už nasedáme do auta a následujících pár hodin v něm strávíme. Čeká nás totiž přesun ke 150 km vzdáleným Mud volcanes (bahenní sopky) známým také pod názvem Takhti-Tepha Natural Monument, což jsou kužele připomínající malé sopky, ze kterých na zemských povrch volně vybublává nebo vystřikuje bahno jako gejzír spolu s unikajícím plynem a drobným štěrkem. Celá oblast bublá, syčí a pšouká, někdy je výbuch bahna docela mohutný, takže když stojíme poblíž, trochu nás to vyděsí. Překvapivě je ale bahno studené a prý má i léčivé účinky, tak se můžete pěkně „opatlat“. My to ale nezkoušíme. Řidič by z nás asi radost neměl.

Poslední zastávkou naší výpravy je vodní nádrž Dali Reservoir (41°16’33.6″N 45°53’05.1″E) vybudovaná na řece Iory. Celé údolí řeky prošlo za sovětské éry razantní proměnou, kdy se kácely lesy kvůli přeměňování se na pastviny, neregulované pastvy bránily přirozené regeneraci a koncem 80. let byla zahájena výstavba obrovské přehrady, která narušila přirozený zavlažovací systém. V oblasti stále není žádná infrastruktura, vesnice ani domy, ale navzdory předchozí degradaci se krajina pomalu začíná obnovovat a brzy tak zase bude možné pozorovat divokou přírodu a bohatý ekosystém. My aspoň máme možnost se zchladit ve vodní nádrži, a to přímo na hrázi pod opuštěnými strážními věžemi. Je to divný pocit, když 20 m nad vámi trčí na půl rozpadlé bývalé kanceláře strážníků, které jsou dnes jen útočištěm ptáků. Voda je ale průzračně čistá a při plavání dokonce zpozorujeme malé sladkovodní krevety. Od spokojenosti nás dělí už jenom škrundající břicha, která z posledních zásob naplníme hned potom, co vylezeme z vody. Pak už na nás mává náš průvodce, že je čas na návrat. Do Dedopliscqaro je to naštěstí jen hodina jízdy a plní zážitků se v podvečer kolem 6 hodiny s naší malou skupinou loučíme.

Tipy navíc

V okolí Dedopliscqaro můžete sami podniknout dvě pěší túry – do Artsivis Kheoba (Eagle Gorge, Orlí kaňon) vzdálenému 4 km severně od města a ke klášteru Elia  zhruba 3,5 km od města na jih. Vápencový kaňon s malebnou krajinou je domovem dravých ptáků, a i když jeho název napovídá, že se jedná o orli, pozorovat budete především supy a černé čápy. Klášter je posazený na vrcholku vápencové hory Elia v nadmořské výšce 900 m a každý rok 2. srpna (Den velkého proroka Sv. Ilia Tezbiteli) se tady schází zástupy poutníků, kteří se zde modlí a nocují. Hora Elia má jedno tajemství – z jedné strany hory býval vstup do tunelu, který vedl až k pevnosti Khornabuji. Dnes je tunel zasypaný a zůstal pouze vchod do něj. V parném létě vás od cesty ke klášteru může odradit strmý výstup a také množství číhajících hadů.

Užitečné informace

Jak se sem dostat: Dedopliscqaro je 130 km z Tbilisi, 90 km z Telavi a 30 km ze Sighnaghi. Ze všech těchto měst jezdí několikrát denně maršrutky.
Kdy vyrazit: K návštěvě je vhodné kterékoliv roční období, nicméně nejlepší dobou je březen až květen, září a říjen. V letních měsících se Vashlovani mění v poušť a může tu být až 50 stupňů. V tomto období také neuvidíte moc zvířat. V období dešťů zase mohou být některé oblasti nepřístupné kvůli bahnu.
Ceny: dvoudenní výlet, který popisuji, stojí 1050 lari pro 6 osob, plus 300 lari za průvodce, což vychází na 225 lari/osobu. Pokud vás v autě pojede míň, zaplatíte víc. Např. samotné 2 osoby by výlet měly za 720 lari + 300 lari průvodce. Jednodenní výlet stojí kolem 700 lari/2 os.
Jídlo: jídlo není v ceně zahrnuto, takže si s sebou vemte zásoby na 2 dny. V Dedopliscqaro je několik dobře zásobených samoobsluh a také zeleninový a ovocný trh. V Mijniskure si můžete udělat oheň nebo vám rangeři půjčí plynový vařič, taky si tady doplníte zásoby pitné vody.
Kontakty: obraťte se na návštěvnické centrum (nseturidze13@gmail.com) nebo rovnou agenturu, se kterou jsme jeli my (yourtripingeorgia@gmail.com)
Ubytování: vzhledem k tomu, že se z parku vrátíte v pozdních odpoledních hodinách, budete muset v Dedopliscqaro přespat, protože už nepojedou žádné maršrutky. Oficiálních guesthousů ve vesnici moc není, ale přespat vás u sebe nechá skoro každý. S noclehem vám pomůžou v návštěvnickém centru (tam taky najdete pár pokojů). My jsme bydleli v Guesthouse Ruth za 40 lari/2 os. (cca 320 Kč).