Island – co vidět, když počasí nepřeje

Sopky, lávová pole, gejzíry, vodopády, ledovcová jezera, planiny, černé pláže, skály, hory, horké prameny, polární záře, sníh a sluníčko. To všechno si na Islandu můžete užít. Pokud vám plány nepřekazí sněhová bouře.

Cestovat na Island v zimě je specifická záležitost. Počasí vás totiž může pořádně potrápit. My jsme se tam vydali v březnu 2014 a mysleli jsme si, že nejhorší zima už bude pryč. Měli jsme v plánu objet za týden celý ostrov po Ring Road (1300 km), vidět polární záři, udělat nějaké výšlapy do hor a užít si horké prameny. Po pravdě řečeno, kromě posledního, se nic z toho nekonalo. Ale i tak jsme si Island užili a týdenní výlet se pro nás stal nezapomenutelným zážitkem. Pokud se na Island taky chystáte, níže najdete náš itinerář a několik tipů, co všechno se dá zvládnout, když na dva dny uvíznete ve vánici a nemůžete se hnout.

1. den

Přistáli jsme po obědě, na letišti si půjčili auto a vyrazili po Ring Road (jediná „dálnice“, která vede kolem ostrova) směrem na jih. Cestou jsme dělali pár zastávek na focení a dojeli k vesnici Hvolsvöllur (asi 100 km), kde jsem se ubytovali v Hellisholar Guesthouse s výhledem na sopku Eyjafjallajökull. Ubytování to bylo jednoduché se společnou koupelnou, ale protože nebyla sezóna a Island nebyl ještě tak navštěvovaný, měli jsme celý dům pro sebe.

2. den

Vyrazili jsme směr vodopád Seljalandfoss (asi 30 min), je to kousek od hlavní silnice, ze které je i vidět, takže ho nemůžete minout. Foukal ledový vichr, ale bylo krásně modré nebe. Voda padající z 60m vysokého vodopádu okamžitě na povrchu země umrzala, všechno se nádherně ledově lesklo. Kolem vodopádu vede chodníček, dá se jít i „za“ vodopád do jeskyně, ale v zimě to dost klouže. Celá cestička byla pod ledem a nevypadalo to moc bezpečně, takže jsme šli jen kousek. Od vodopádu jsme kratší procházkou (asi 400 m) pokračovali k druhému vodopádu Gljúfrabúi, který je skrytý za skálou v kaňonu a málokdo tam vyrazí, takže jsme tam byli úplně sami. Je ale potřeba projít říčkou po kamenech, abyste vodopád viděli v celé kráse. Počítejte s tím, že se namočíte. Taky můžete vylézt po malém žebříku na skálu a dírou shora pozorovat, jak voda padá 40m hluboko pod vás.

Za dalších 30 min jsme autem dorazili k populárnímu vodopádu Skógafoss. Je jedním z největších a údajně nejhezčích vodopádů na Islandu (a navíc je opět kousek od hlavní Ring Road), takže tam pochopitelně míří všichni turisti, ale v době naší návštěvy to nebylo nijak hrozný. Můžete jít až přímo pod vodopád a pokud budete mít štěstí, uvidíte před vodopádem krásnou duhu. Je to fakt fotogenický místo. Určitě nezůstávejte jen dole u vodopádu, ale vylezte po strmých schodech nahoru a vychutnejte si výhled do okolí. Budete mít dech beroucí rozhled na moře, ale i na planinu kolem řeky. My jsme šli asi tak kilometr podél řeky a pak se vrátili zpátky.

Asi 2 km od vodopádu je malá vesnička Skógar a muzeum lidového umění, Skogar Museum, které vás provede islandskou historií, můžete se podívat, jak vypadala stará škola, typické statky s drnovou střechou, jak lidi bydleli, čím se živili, co vyráběli a nakouknout můžete i do kostela se starobylými varhanami. Je to vlastně takový islandský skanzen. Odtud jsme pokračovali směr Vík, malé vesničky s 300 obyvateli. Cestou jsme dělali malé odbočky a zastávky na focení. Před Víkem je pak nádherný výhled na pláž s černým pískem a Reynisdrangur, skalní útvary tyčící se z moře jako zlověstné prsty. V českém překladu jsou známy jako Trolí skály. Podle legendy jde o zkamenělé postavy horských skřítků, kteří byli proměněni v kámen paprsky vycházejícího slunce ve chvíli, kdy se snažili dostat loď se třemi stožáry z moře na břeh. Černá pláž a sluníčko opírající se do moře je krásná fotogenická kombinace. Ubytovali jsme se kousek za Víkem a potkali jsme tam Argentince, který přijel kvůli polární záři. Prý určitě v noci bude vidět, že je jasno. Pořád jsme se budili, ale nebyla. Byl úplněk a bylo jasno až moc. A nebyla ani žádný jiný večer.

3. den

Čekal nás ledovec Vatnajökull. Název je složen z islandských slov Vatna (voda) a jökull (ledovec) a jedná se o největší ledovec na Islandu. Ledová masa dosahuje výšky až 1 km a led přechází od zářivě bílé barvy až do modré. S průvodcem se tam můžete vydat na túru po ledovci nebo do jeskyně. My jsme se sami vydali na jednoduchou, asi hodinovou túru národním parkem Skaftafell k vodopádu Svartifoss (Černý vodopád). Je to takový pochmurný vodopád tvořený čedičovými sloupy, které připomínají varhany. Stěny vodopádu patří vyhaslé sopce, z jejíhož kráteru po nich stéká voda, která v zimě krásně zamrzá, a po kamenech můžete jít přímo až pod vodopád. My jsme pak pokračovali dál na západ k Sjónarskeru, kde je vyhlídková plošina  s nádherným výhledem po okolí. Odtud jsme se vrátili k autu a vyrazili směr ledovcová laguna Jökulsárlón. Proč jsme tam nedorazili, si můžete přečíst tady.

4. den

Na druhý pokus jsme dojeli do okouzlující laguny Jökulsárlón. Rozprostírá se mezi mořem a ledovcem Breiðamerkurjökull. Po laguně plují obrovské ledovcové kry, které se odtrhávají z ledovce a razí si svou cestu do moře. Některé se zůstanou líně válet na pláži. Kry hrají všemi odstíny modré, což je v kontrastu s černým pískem nádherná podívaná. Přes léto je možné jet mezi krami obojživelným člunem. To jsme my bohužel nemohli, ale za to jsme viděli spoustu tuleňů, kteří dováděli ve vodě nebo se povalovaly na krách.

Od laguny jsme chtěli pokračovat dál po Ring Road, jenže jsme zjistili, že po vánici z předchozího dne je silnice neprůjezdná, takže jsme se rozhodli, že se vrátíme zpátky k Reykjavíku a vymyslíme náhradní plán. K večeru jsme se dostali do městečka Hella, kde jsme přespali v super chatce u řeky (tábořiště Árhús) a byli jsme v celém areálu opět sami.

5. den

Rozhodli jsme se, že si objedeme Golden Circle. První zastávka byla v Pingvellir National Park, kde jsme si udělali jen krátkou procházku, protože nebylo moc dobrý počasí. Pak nás čekal slavný Geysír a tím pádem i nejvíc turistů, co jsme z celého Islandu potkali. Pak už jsme zamířili k majestátnímu vodopádu Gullfoss (Zlatý vodopád), který tvoří dvojitá kaskáda a voda postupně padá z výšky 11 a 22 m. Celý vodopád a jeho okolí se třpytilo ledem. Celé jsme to zakončili ve venkovních termálních lázních Laugarvatn Fontana s výhledem na jezero.

Geysir

Gullfoss

Protože se odpoledne udělalo hezky a i předpověď vypadala dobře, vyrazili jsme na severozápadní část ostrova, směr národní park Snaefellsjoekull (asi 240 km). Zbývalo nám asi 60 km, když se opět strhla taková sněhová bouřka, že jsme museli zastavit u nejbližšího ubytování (v téhle části ostrova jich moc není a nechtěli jsme riskovat, že zase budeme pár hodin trčet někde v autě). To jsme ještě netušili, na jak dlouho to bude. Paní domácí tam zřejmě dlouhou dobu nikoho neměla, protože se celá vyjevená divila, co tam děláme v tomhle počasí, když na další dva dny hlásí samé pohromy. Moc jsme tomu nevěřili, ale do večera napadlo tak 30 cm sněhu a pořád nepřestávalo. A my jsme opět neměli nic k jídlu, jen čaj a suchý chleba. Večer jsme šli za domácí zjistit situaci s počasím, protože silnice byla neprůjezdná a navíc bylo potřeba zdolat asi 200 m cestu k hlavní silnici. Řekla nám, že když budeme mít štěstí, přijede ráno mlíkař, který silnici protáhne a oni nám zkusí cestu k silnici prohrnout traktorem. Jenže nic z toho se nekonalo. Mlíkař nepřijel a traktor nešel nastartovat. Naše auto bylo pod sněhem, že jsme ho sotva našli a pořád sněžilo. Čekali jsme celý den, kdy přestane, ale nepřestalo. V domě byla strašná zima, takže jsme tam chodili v bundách a navíc jsme byli už druhý den o hladu. Ale museli jsme zůstat další noc.

6. den

Ráno konečně přestalo sněžit a dokonce se ukázalo i sluníčko, ale mlíkař stejně nepřijel. My jsme měli poslední den a věděli jsme, že musíme vyrazit na cestu zpátky, jinak nám uletí zítřejší letadlo. Můj kluk vzal velkou lopatu a začal odhazovat sníh z cesty k hlavní silnici, já jsem malou lopatkou odklízela sníh kolem auta. A domácí si vesele spali. Po třech hodinách jsme byli úplně vyřízení, ale nakonec se zadařilo a rychle jsme vyrazili zpátky do Reykjavíku, než se zase počasí zblázní. Zastavili jsme v první hospodě, kterou jsme potkali a soukali do sebe tresku, kterou Islanďané nasolí a suší na vzduchu a pak jí dusí třeba se zeleninou. Bylo to odporný, smrdělo to, ale po dvou dnech bez jídla jsme to snědli do posledního sousta.

Naštěstí už cestou nebyla žádná překážka, takže jsme mohli poslední odpoledne strávit prozkoumáváním islandského hlavního města. Vylezli jsme na věz kostela Hallgrímskirkja, procourali jsme uličky starého města s vyhřívanými chodníky, nakoupili nějaké dárky a z kavárny pozorovali život místních. Pak už byl čas vyrazit na poslední výlet, tentokrát jen odpočinkový. Blue Lagoon. Jsou tam samozřejmě mraky lidí, ale je to nádhera. Naložíte se do horké tyrkysové vody, přitom se koukáte na vršky zasněžených kopců, patláte se bahnem, po kterém máte pleť jako mimino, a ještě u toho popíjíte drinky z ovocného baru. Po dvou dnech, které jsme strávili zavření v domě, to byl balzám. Pak už jsme se vydali do ubytování kousek od letiště (Ace Guesthouse) a brzy ráno „hurá“ domů.

I když jsme na Islandu neviděli to, co jsme měli v plánu, byl to krásný a dobrodružný týden. Ráda bych se tam vydala ještě jednou v létě, ale dost se bojím nájezdů turistů, kteří na Island míří od té doby, co tam začaly létat nízkonákladové společnosti. A co vy? Už jste tam byli? Pokud byste chtěli vidět víc fotek z našeho výletu, můžete tady.